81

Pravda nebývá zahalena krasomluvou,
výmluvnost ku prospěchu bývá klamu.
Dobrý člověk projevuje se prostými skutky
ve prospěch druhých,
ten, jenž vyznačuje se výřečností,
nebývá naplněn dobrotivostí.
Ten, jenž vystavuje na odiv své vědomosti,
nebývá zřídlem moudrosti.
Ušlechtilý člověk neshromažďuje ani věci,
ani pocty.
Čím více rozdává, tím více má,
rozdáváním druhým obohacuje sebe.
Dělí-li se s jinými o své úspěchy,
i jejich úspěch stává se jeho vlastním.
Nebeským principem je vzájemný prospěch
a neškodění si,
moudrý člověk je si vědom toho,
že zdrojem jeho odměny je konání samé,
jeho vědomí souladu s nejvyšším principem,
jeho pocit, že vykonal jen to,
co vykonati měl.

80

Ach, není nad malý stát s nemnohým
obyvatelstvem!
Ačkoli je v něm množství důmyslných vynálezů,
nechť lid nemá potřeby jich používati.
Nechť lidé raději smíří se se smrtí,
než by odcházeli do vzdálených končin.
Nechť má tento stát loďstvo i vozidla,
hojnost zbraní i brnění,
aniž by se však naskytla příležitost k jejich použití.
Nechť lid navrátí se k dorozumívání
skrze uzlové písmo.
Viz, že pak bude spokojen se svým pokrmem,
jeho oděv i obydlí bude jej uspokojovat,
přivykne-li prostému životnímu stylu.
Pak cizí země může nacházet se tak blízko,
že jedni mohou slyšet kokrhání kohoutů a
štěkot psů v usedlostech země druhé.
A lidé se budou dožívati vysokého věku,
aniž by je nutkání hnalo
zasahovat do života těch druhých.

79

Dostaneme-li se do sporu,
nutno se nadít toho,
že jeho výsledek nás neuspokojí zcela
a bez toho, že by v nás zanechal
doutnající uhlíky zášti.
Tehdy moudrý člověk zachová se důstojně
a vrátí se k denním záležitostem,
aniž by ovšem – byť gestem – naznačil pocit,
jenž jeho nitro nesdílí.
Není naším posláním zaobírat se
otázkami práva či vítězství
a stanovovat podíl druhých na našem údělu.
Naším úkolem je pouze řídit se daným během
všech věcí a ctností,
bez ohledu na to, ku prospěchu koho
zdá se býti naše správné jednání.
Jestliže jsme všichni Jedním,
není k čemu se přiklonit.
Všichni jsou našimi blízkými,
a nestojí před námi jiné poslání,
než býti dobrým člověkem.

78

Není pod nebesy ničeho,
co by bylo slabší a poddajnější než voda.
Zároveň však není tu nic,
co by jí dokázalo odolat.
Je nepochybným, že i slabé a poddajné
může zvítězit nad sebetvrdším
a sebesilnějším,
tak jako voda,
razící si cestu skalami.
Proto moudrý člověk ví,
že ústupností možno zlomiti odpor
a jemností že lze zdolati překážku,
na niž síla jeho nestačí.
Musí se připodobniti vodě,
aby odolal zmnoženým úkladům,
které by mu jinak zlomily vaz,
rozhodl-li by se skálopevně vzdorovat
jejich silám, spojeným v téže chvíli.

77

Celý náš vesmír skládá se z cyklů,
neustálého přelévání se sil
z jednoho extrému do jeho protějšku,
silné slábne, aby slabé sílilo;
mezi oběma extrémy panuje neustále
tatáž spojitost jako mezi lukem a tětivou.
Cestou nebes je snižovati nadbytek
i nedostatek.
Lidská společnost nekráčí však vždy
touto cestou.
Člověk obyčejně usiluje se
zvětšit nadbytek a tím i nedostatek.
Má-li co dobrého, snaží se získati toho
co nejvíce, a za cíl nejvyšší považuje
dosáhnouti nekonečného nadbytku.
Bez ohledu na to, že ti, kdož mají málo,
budou míti ještě méně.
Moudrý člověk však následuje zákony všech
věcí a nepropadá hromadění čehokoliv.
Koná, avšak neulpívá na plodech své činnosti.
Chápajíce fungování protikladů a jejich
cyklů, rozdává štědře ze svého nadbytku a
neulpívá ani na své dokonalosti a moudrosti.

Začiatok mi pripomína zákon entrópie . Príroda sa snaží regulovať veci k ideálnemu “stredu”, teda udržať ich v rovnováhe. Keď sa jeden živočíšny druh premnoží, premnoží sa aj dravec, ktorý sa ním živí – a vyreguluje to. Pri opačnej situácii sa nízky stav jedného druhu prenáša na ostatné. To vďaka tomu, že v prírode je všetko navzájom poprepájané – všetko je súčasť jediného ekosystému.

76

Když člověk žije, je měkký a poddajný.
Když zemře, stává se tvrdým a strnulým.
Když rostlina žije, je měkká a křehká,
když zemře, zvadne a usychá.
A tudíž tvrdé a strnulé přináleží do
společnosti smrti;
měkké a křehké patří k životu.
Proto se obrovský vojenský kolos zřítí
vlastní vahou,
stejně jako suchý strom je zralý
pro sekeru.
Silné a velké upadne,
skromné a křehké bude pozdviženo.

Toto mi hodne pripomína duševnú ustrnulosť: keď si myslíte, že ste už všetko videli, všade boli a od všetkého máte kľúče…

75

Proč lid strádá?
Protože na něj vrchnost uvalila
příliš tvrdé daně.
Proto strádá.
Proč se lid těžko ovládá?
Protože jeho vrchnost je malicherná
a sleduje jen osobní zájmy.
Proč lid ztrácí strach ze smrti?
Protože vrchnost užívá života přespříliš.
Proto se lid stává k životu lhostejným.
Lid jednoduše nelpí na životě,
právě proto je moudřejší než ti,
kdož mu přikládají přílišné ceny.

74

Jestliže lid nebojí se již smrti,
k čemu jej strašit smrti přízrakem?
Kdyby se podařilo držeti lidi
v neustálém strachu před smrtí,
i potom by si nadále troufali porušovat
zákon a ty bys mohl dojít přesvědčení,
že jsi oprávněn uvěznit je i popravit.
Měl bys však odvahu učiniti tak?
Nezabíjí snad vždy Velký Vykonavatel?
Zabíjet však za Velkého Vykonavatele
je tímtéž,
jako když budeš otesávat dřevo
místo tesařského mistra,
i tehdy můžeš hovořit o štěstí,
nezasekneš-li si do vlastní paže!

73

Ten, kdo je statečný ve výboji,
bude zabit.
Ten, kdo je statečný a mírný,
přežije.
Z těchto dvou druhů chrabrosti
jeden prospívá,
zatímco druhý je ku škodě.
Některé věci Nebesa odsuzují,
aniž bychom znali důvodu.
Ostatně i mudrc je zmaten touto otázkou.
Cestou Nebes však je,
vítězit bez útoku,
odpovídat bez mluvení,
nabádat lid k vykročení,
avšak bez výzev,
konati dle plánů,
avšak beze spěchu.
Širá je nebeská síť.
Přestože je řídká,
nic skrze ní neproklouzne.

72

Jestliže nemá již lid strach z moci,
znamená to, že přijde ještě tvrdší jho. (jho=jarmo)
Nezasahuj přespříliš do jejich živobytí,
nevkládej příliš těžká břemena
na jejich bedra.
Jen nebudeš-li je příliš sdírat,
vyvaruješ se jejich odporu vůči svému údělu.
Proto také moudrý člověk zná sám sebe,
avšak nevystavuje se na odiv.
Je na sebe hrdý,
aniž by se vyvyšoval nad ostatní.
Cení si více toho, co je uvnitř,
než toho vnějšího.